Bivak jen pro otrlé, puma nepřišla a šusťákovka pro Ivana
07.01.2010 17:12
| Bivak jen pro otrlé, puma nepřišla a šusťákovka pro Ivana |
| Pro účastníky Rallye Dakar je bivak místem spásy. Do něj všichni rádi míří po cíli každé etapy. V bivaku mají své týmové zázemím, najedí se, umyjí, vyspí, mohou vyhledat nejnutnější lékařskou péči a s mechaniky před dalším soutěžním dnem zkontrolují a opraví své stroje. Pro novináře ale bivak zase tak ideálním místem není. Máme v něm sice k dispozici mobilní tiskové středisko, ale ne vždy je kvůli nestálosti internetového připojen možné odeslat články a fotografie. Také pro odpočinek není tábořiště vytvořené častokrát na prašné stepi úplně ideální. Třeba v dusném prostředí argentinského La Rioja jsme po osvěžující studené sprše ulehli do stanu a rázem jsme se mohli jít sprchovat znovu, protože v deset večer teploměr ukazoval sedmatřicet stupňů a pot z nás jen stříkal. V takovém vedru se těžko usíná zvlášť, když se ze všech stran ozývá túrování motorů, rány palicemi nebo vzrušené hlasy a domlouvání o technických problémech. Když jsem ve dvě ráno únavou konečně upadl do polospánku, za pár minut mě probudilo zaúpění motoru silného auta, jehož rychlost některý ze závodníků testoval na přilehlé cestě. Blížilo se časné ráno, a to už se připravují na start motocyklisté. Definitivním budíčkem bylo, když mi jeden z nich projel před čtvrtou těsně kolem stanu na místě, kde jsem měl hlavu. Raději jsme vstali a začali se také pakovat, protože nás čekala dlouhá cesta na trať erzety v bílých dunách poblíž cílového města Fiambalá. V tu dobu, kdy bylo už ?příjemných? šestadvacet nad nulou, se balili i mechanici motocyklové sekce KM Racingu. ?Tak v kolik jste si šli lehnout?? zeptal jem se Pavla Bartůňka. ?Skončili jsme ve dvě, ale kluci od kamionu si šli lehnout až teď,? dodal na vysvětlenou, že bivak je často I místem tvrdé práce. Poslední zastávka před překročením chilských hranic byla právě Fiambalá, kde bylo snad ještě větší vedro než v La Rioja. Navíc tam vál silný vítr, který přinášel z nedaleké pouště oblaka oslepujícího prachu, před nímž nebylo úniku. Nechtěli jsme zažít stejný scénář jako předcházející noc a dohodli jsme se, že vyrazíme na noc a přespíme na ?divoko? blízko nějakého atraktivního místa na focení. Pár kilometrů za Fiambalou se silnice zvedá do strmých kopců druhého nejvyššího pohoří planety And. Jak průsmykem San Francisco ubíhaly kilometry a přibývala nadmořská výška, klesala teplota, z čehož jsme měli docela radost. ?Najdeme si nějaké pěkné místečko na vyspání a ráno přejedeme do Chile, kde je nádherné jezero a dají se tam pořídit super záběry,? navrhoval Petr Lusk. Ve výšce 3400 metrů jsme našli v prostoru opuštěnéo lomu vhodné místo, rozbalili stany a libovali si, že je tu ostrý, i když o poznání řidší vzduch a osvěžitelných sedmnáct nad nulou. Hvězdy nádherně zářily, i když Jižní kříž viděl každý z nás jinde. ?Musíme být opatrní, aby si nás nepřišly prohlédnout pumy, které se tady potulují,? nadhodil téma Petr. ?Tak to snad nebudu ani spát,? ztratil dobrou náladu Pavel Křížek. Když jsme ulehli a všude kolem bylo naprosté ticho, zdálky se ozvaly nějaké zvířecí zvuky. Jestli to byla puma, nebo jiný vládce And, se už nikdy nedozvíme. Každopádně, když jsme se ráno značně promrzlí probudili, neboť teplota klesla na devět stupňů, a vyjeli na silnici, minuli jsme mokřinu se spoustou vodních ptáků... Zatímco se Toyota Hilux šplhala stále výš a výš, byla čím dál větší zima. V nejvyšším bodě přejezdu na 4730 metrech už pořádně mrzlo. Teploměr na palubní desce ukazoval mínus tři a místo klimatizace běželo naplno topení. Do mrazu jsme vystoupili jen kvůli společné fotce u vstupní cedule do Chile a ujížděli dál k malebnému jezeru s modravými vodami Laguna del Francisco, což bylo pro závodníku místo na přejezdu k měřenému úseku. Tam jsme čekali na jezdce, pro které musela být skoro padesátistupňová změna teploty mnohem nepříjemnější než pro nás. Nejlepší motocyklista KM Racingu v průběžném pořadí Ivan Jakeš přijel promrzlý jakoby se dotknul pověstné berly dědy Mrazíka. ?Nemáte něčo igelitového,? drkotal zuby. Za vděk vzal mou letitou šusťákovkou a ujížděl na start erzety. Když projelo celé startovní pole, vydali jsme se směrem do první chilské zastávky Copiapia. Projížděli jsme kolem úžasně tvarvaných a zbarvených velehor, které ale vůbec nepřipomínají Alpy nebo Hímálaje. Nejde o skály a už vůbec ne o štíty, ale spíš o obrovské vyvřelé a místy větrající horniny.Silnce se už dávno změnila z asfaltky v prašnou a kamenitou pistu, takže nešlo o plynulou jízdu, díky čemuž se cesta dost vlekla. Nakonec nám jeden ostřejší kámen prorazil pravou zadní pneumatiku, ale díky šikovnosti kolegů jsme ztratili jen půlhodinu. V Copiapó jsme se radovali ze čtvrtého místa Liazu Martina Macíka a žehrali nad tím, že modem určený k posílání výsledků naší práce opět nefunguje. Opět jsme dali bivaku sbohem a vyrazili blíž trati. Tentokrát jsme nocovali ve vyschlém řečišti. Ráno nás přivítala mlha a dokonce mírný deštík nebo spíš rosa. Když se pak opar nadzdvihnul, spatřili jsme všude kolem vysoké haldy různě sypkého materiálu. Ne, to nebyly opravdové kopce, ale okraj nejvyššího dunového pole světa. Dostali jsme se do proslulé pouště Atacama, v níž se má rozhodnout o výsledcích Rallye Dakar. Držte KM Racingu pěsti, ať nástrahy nejsuššího a možná i nepodivnějšího místa modré planety překonají. Milan Novotný |