Dnes jsem se zeptal Jany Antošové, vítězky loňského Dámského Poháru na její plány pro letošní sezonu:
1.Co plánuješ pro letošní sezonu:
2.Na jakém motocyklu a za který tým pojedeš?
Díky za odpovědi,a přeji hodně úspěchů, František
Ahojky, pro letošní sezonu plánuji se zúčastnit WMX a dámský pohár co bude teda časově vycházet.A jedu na motocyklu 350 KTM cairoli, což je super.
Jana Antošová
Protože mi Jana odpověděla velmi skromně dovolil jsem si převzít článek z webu: veslavkove.cz
Jana Antošová: Křehká dívka na silném stroji
Pátek 19. listopadu 2010, 08.27
Kdyby v garáži jednadvacetileté Jany Antošové nestála krosová motorka, na policích v jejím pokoji nezářila výstavka trofejí a na stěnách nevisely plakáty slavných motokrosových jezdců, ani ve snu by vás nenapadlo, že tato drobná dívka je zatraceně dobrou motokrosařkou a letošní vítězkou seriálu Mistrovství ČR v Dámském poháru.
Za Janou Antošovou jsme vyrazili do Nížkovic, kde žije se svojí rodinou a odkud denně dojíždí do Slavkova za vzděláním. Nakoukli jsme do garáže na její Hondu (250 ccm) a do vitríny na kolekci nejrůznějších pohárů. Nejnovější a největší z nich má doma teprve něco přes měsíc – jde právě o pohár z Mistrovství ČR v motokrosu, který získala v říjnu. K takovému úspěchu však nevede krátká cesta, a proto jsme se museli nejdříve zeptat, jak to celé začalo.
Jak ses vlastně dostala k motokrosu?
Dostal mě k tomu taťka (pan Antoš je nadšeným motokrosovým veteránem, pozn. red.). Moje první motorka, na které jsem se učila jezdit, byl zmenšený Pionýr. Když mi bylo 8 let, taťka mě i moji starší sestru učil jezdit po polní cestě u chaty. Sestra ale jednou na chatě nabourala a řekla, že už na motorku nesedne, tak jsem v tom zůstala sama.
První motokrosovou motorku jsem měla v roce 1998, a to Kawasaki 60. To už jsme začali trénovat na motokrosové trati v Karlíně a v Nížkovicích, kde jsem měla za vesnicí menší trať na trénování. V té době jsme jezdili na závody do Rakouska, protože u nás moc závodů nebylo. Já jako jediná holka jsem tam byla raritou. Potom začala jezdit závody i Jana Bártová, která je doteď moje největší soupeřka, ale i kamarádka. Rok 2002 byl pro mě smolný, přešla jsem na silnější motorku osmdesátku a hned na začátku sezony jsem si zlomila ruku v lokti. A to docela nešťastně, protože mi to špatně srostlo a ruku jsem nemohla narovnat. Motorka se prodala, čtyři roky jsem vůbec nejezdila a už jsem si myslela, že ani jezdit nebudu. Jenže díky taťkovi a panu Bártovi, který zařídil, že se pojede v roce 2006 v Meteor cupu Dámský pohár, jsem začala opět jezdit, a to na KTM 125. Bylo to těžké, Jana Bártová už byla daleko přede mnou, ale pomalu jsem se do toho dostávala.
Motokros je drsná disciplína, ne?
Je to náročné na fyzičku. Nejvíc dostávají zabrat ruce a nohy. Motorka váží přes sto kilo a při mé váze 48 kg to bez fyzičky nejde udržet. Takže cvičím s činkami, posiluji ruce, nohy, běhám, musím cvičit dech. Chodím třikrát týdně do posilovny. Den po závodech mívám odpočinek a potom jdu zase cvičit. Taky přes zimu hodně cvičím, přes léto musím hlavně trénovat a jezdit závody. Největší problém je s mou výškou, měřím 159 cm a musím mít sníženou motorku, abych aspoň trochu dostala na zem, hlavně při startu je to nevýhoda.
Nasbírala jsi už také celou řádku zranění.
Tak to má každý, kdo jezdí. Na šedesátce jsem si několikrát zlomila zápěstí, pak jsem měla zlomenou nohu. Nejdelší dobu jsem měla problémy s loktem. Jinak jsem měla minulý rok dost těžkou zlomeninu, a to zlomený bérec, dvakrát lýtkovou a dvakrát holenní kost, takže jsem to měla sešroubované a musela jsem vynechat dva závody.
Z nemocnic jsem mívala strach, ale už se jich nebojím. Nejhorší je na tom ta přestávka, než se zase vrátím do režimu cvičení a tréninků.
Jaké speciální vybavení je na motokros potřeba?
Teď byl novinkou chránič krku Leatt Brace, který chrání páteř. Mně ale moc neseděl. Jinak do motokrosové výbavy patří především helma, krunýř, brýle, motokrosové boty, rukavice a teď kvůli tomu zraněnému bérci jsem si nechala udělat speciální ortézy z Košumberku, takže jsem jako v brnění. Ale už bych bez toho nejela. Člověk si na to zvykne.
Je tady v okolí kde trénovat?
Ano, jezdíme trénovat různě třeba do Karlína, do Břeclavi, do Heřmanic, do Vranova, ale nejlepší a nejupravenější trať je ve Vážanech, kde se dá trénovat i v zimě. Jinde se většinou přes zimu nedá, ale tam je písek a je to fakt perfektně udržovaná trať, o kterou se stará pan Tomáš Hrdinka.
Jezdíš na závody i do zahraničí?
Na to, abych jezdila na závody do zahraničí, chybí peníze. Motokros sám o sobě je dost drahá záležitost. Motorka a motokrosové vybavení, pneumatiky, benzín, olej do motorky aj., to všechno stojí docela dost peněz. Stačí, když jedeme na závody u nás. Holky, které jezdí mistrovství světa, mají své týmy, lepší motorky a hlavně sponzory a zázemí. S těmi se těžko můžeme srovnávat.
Na závody se mnou jezdívá taťka a nebo Tomáš Hrdinka, s ním chodím taky trénovat a do posilovny. To je ten člověk, díky kterému jsem letos první.
Co považuješ za svůj dosud největší úspěch?
Úspěch je určitě tento rok, že jsem skončila první na Mistrovství ČR v Dámském poháru. V minulém roce jsem obsadila 5. místo, protože jsem kvůli zranění neodjela dva závody. V roce 2008 byla druhá, v roce 2007 a 2006 jsem skončila vždy na 3. místě.
A co je tvým cílem do budoucna, čeho bys chtěla v tomto sportu dosáhnout?
Minulý rok pro mě bylo cílem první místo a to se mi letos splnilo. Mrzí mě, že jsem nemohla odjet závody Grand Prix v Lokti a trochu se porovnat se světovou ženskou špičkou, ale měla jsem 14 dní po operaci kolena. V rozjížďce jsem tehdy spadla a doktor mi řekl, že si mám rozmyslet, jestli chci chodit nebo jet závod. Tak jsem odjela raději domů, ale chtěla bych to zkusit příští rok, jestli se tento závod pojede.
Vždycky jsem si myslela, že motokros je disciplína pro chlapy. Jak to vidíš ty?
Že jezdí holky je tady docela nové. My s Janou Bártovou jsme byly tady v republice vlastně mezi prvními. Letos už nás ale bylo na závodě okolo dvaceti. Myslím si, že chlapi jsou kolikrát víc ufňukaní, co se týče zranění. A když se jim při závodě nelíbí trať, stěžují si víc než my holky. Někteří chlapi si taky myslí, že nemáme v motokrosu co dělat. Když jsem byla na republikovém závodě šedesátek spolu s klukama, tak ti nesnášeli dobře, když je porazila holka.
Co ostatní holky v téhle branži? Máš mezi motokrosařkami kamarádky?
Mezi mé kamarádky určitě patří Jana Bártová, Tereza Hromková, Barbora Laňková, Lucie Simonová, Hana Sobotková, ale i ostatní holky, co jezdí. Rivalita je mezi námi jen při závodě. Tam si každá jedeme za sebe, že bychom jedna druhou pustily dopředu, to nehrozí.
A co kluci?
Na kluky není čas. Ti od motokrosu nás berou spíš jako kamarádky, berou nás mezi sebe na závodech a tak, i když k holkám, které jsou nové, se někdy moc dobře nechovají.
Co děláš, když zrovna netrénuješ?
Hlavně cvičím, jak už jsem říkala. Před závody na zábavu jít nemůžu, po závodech se mi zase nechce, protože jsem unavená. Baví mě jezdit na kole, ale motokros, cvičení a trénování mi zabere nejvíc času. A taky musím chodit do školy. Ale baví mě to, jinak bych to nedělala.
Co bys poradila zájemcům a zájemkyním o motokros? Nebo bys je odrazovala?
Určitě bych je neodrazovala. Hlavně si musí jít za svým, mít silnou povahu a nebát se. Obavy ze zranění časem přejdou. Když se to stane podruhé, potřetí, tak už to člověk ani nevnímá. Když jsem si zlomila ruku nebo nohu, tak mě vždycky nejvíc štvalo, že nestihnu první závod. Občas jsem si sádru nechala jen 14 dní a pak jsem šla závodit. A vyplatilo se to.
Děkujeme Janě Antošové za rozhovor a přejeme jí do příští sezony mnoho štěstí a úspěchů na závodní dráze.
Hana Sokoltová
